Švédský umělec Rex Eske zkonstruoval obrovský kyvadlo, který vytváří při každým dalším rozhoupání nový a nový obrazce.
Záměrem určitě nebylo vytvořit spirografický stroj. Prej chtěl jenom udělat veliký kyvadlo - vzal pár dřevěnejch latěk, dvě fakt těžký závaží, metry provazů, desku s plátnem a kuličkový pera. Nakonec vytvořil stroj, kterej nikdy nedokáže vytvořit stejnej obraz dvakrát. Záleží jen na tom, kam se kyvadlo vychýlí, ale nikdy nedokáže předchozí pohyb zopakovat.
Taková věc má obrovskej potenciál a Eske na ní jedině vydělá. Jednak vytváří unikátní grafiky založený na zemský gravitaci, ale každá jedna z nich je jedinej originál, a tomu bude rozhodně odpovídat i cena.
Na druhou stranu to ale taková sranda není. Nemůže nechat kyvadlo a gravitaci, ať si s tím poraděj samy, ale ve správnou chvíli ho musí nechat vychýlit a určit, jakým pohybem a směrem se bude kyvadlo ubírat. O to těžší to má, že je jediným umělcem v tomhle oboru, musí tak dolaďovat detaily a experimentovat sám.
Upřímně řečeno, moc se mi nedaří zjistit, co je zač. Rozhodně však vím, že je to pán, co dělá výtvarný umění.
Alex Trochut se narodil 1981 v Barceloně. Umění se věnoval od malička, postupem času se začal soustředit na ilustraci, design a grafiku, ale taky filosofii. Vystudoval grafickej design v Elisavě a v roce 2007 začal pracovat jako nezávislej ilustrátor a designer.
Do teď má za sebou spoustu výstav v Barceloně, několik v Londýně, New Yorku, Sydney nebo třeba Pekingu. Co se týče klientů, má nad sebou takový jména, až se mi chce brečet. Giganty jako Burton, British Airways, Converse, Coca-Cola, Audi, Ecko, MTV, Nike, Fila, Nixon, Topshop, ale taky Saatchi&Saatchi a tiskoviny The Economist, The Guardian nebo The New York Times, dělal obaly desek pro Vampire Weekend i The Rolling Stones.
I kdyby to byly jen dvě reference z těhlech všech, tak by musel bejt skvělej!
Tady máte ještě jedno interview z www.formfiftyfive.com, který taky rozhodně stojí za zhlídnutí :) Takže milujte ho a šiřte.
Miluju Skandinávii a hel-looks.com a všechno takový. Finský módě, kterou hel-looks představuje, se říká fennofolk. Můj kamarád o něm prohlásil, že je to soutěžení v tom, kdo si na sebe vezme horší kus oblečení. A ono asi i je. Fennofolk neuznává harmonii, ale záměrně ji boří, ať už se jedná o styl nebo barvy. Harmonií fennofolku je zkrátka nabourávání harmonie: Když je něco příliš perfektní, už to není perfektní; stává se to nudným. Musí být vidět nějaká hrana. Něco nečekaného, podivného a absurdního. Místo pro nezodpovězené otázky. Něco, co tam nemá co dělat. Fennofolk je vlastně takovej oxymóron. V jádru vychází z finskýho designu, se kterým kombinuje všechny možný styly, ale jeho úplným základem je skandinávský a slovanský kulturní dědictví - už v dávný historii se ve Finsku tyhle dva prakmeny setkávaly a mísily. Fennofolk je o kombinování protikladů; slovanský melancholie a skandinávský svěžesti, jasnejch linií a rozevlátejch střihů, praktickýho využití s estetikou.
Dneska je fennofolk možný potkat v různejch odvětvích finskýho umění, jako jsou architektura, interiérovej design (sklářství, truhlářství, nábytkářství), oděvnictví, ale i hudba a výtvarný umění. Love it!
Byly jednou jedny velikonoční prázdniny a těchto Velkého pátku se konal v náchodské Sfinze punkový koncert. 2H5-Ku jsem neviděla, na MPÚ jsem byla poprvý a byli fakt hrozně krásně punkový. Doporučuju poslechnout aspoň na bandzone, ale naživo je to teprv něco! Kachna je taková mladá poprocková kapela, jejíž členové jsou vlastně komplet z gymplu. Nenadchne ani neurazí, ale když znáte všechny členy, je to prostě fajn :) Jako poslední hrál Prokel, největší srdcovka, ze dvou třetin bývalí studenti JGN.
Co bylo ale úplně nejlepší ze všeho - a čeho jsem slyšela jen ubohoučký dvě písničky díky pomalý FoPě - byli dva kluci z Prahy, co si tam seděli na židličkách, hrozně hráli na kytaru a bubínek a zpívali.
Jmenujou se Kopec šišek a zněj' jako Tomáš Klus než se zaprodal, když si svoje věci ještě nahrával nízkorozpočtově sám doma a zněl strašně vopravdově. Kopec šišek vlastně hraje nejneofolkovější neofolk a je to strašně krásný. Nic moc dalšího k tomu není potřeba říkat.
"Dnes již vpravdě legendární duo Kopec šišek je obestřeno mnoho přívlastky- Neofolkoví bozi, Legendy z Vinohrad, Ti hezcí hoši nebo třeba Kopec sraček. Zakládá si na primitivních neofolkových melodiích, těžké neprogresivitě a duševních textech, které jsou sice hlavně o smrti, lásce zespoda a zvířátkách, ale své si v nich najde i svobodomyslný antifašista, uhrovatý meteorolog či vyznavatel červené knihovny."
Můžeme si za to sami. Produkujeme tolik věcí. Malinkých velikostí, obrovských potenciálem; je jich tolik. Čím víc jich máme, tím jsme zranitelnější. Bohužel ne jako jedinci, ale všelidsky. Děláme věci, jejichž důsledky se budou týkat celýho lidstva, lidí všech. Ze všech těch krásnejch věcí, co nás obklopujou, nám tady zbude spousta problémů, jako třeba znečištění životního prostředí. Ze všeho toho krásnýho pokroku, kterej furt zrychluje, nám tady zbydou jen extrémní ekonomický rozdíly mezi vyspělou vysokou společností žijící si v maximálním materiálním blahobytu a živořící spodinou, která nic nemá, ale ze zoufalství ani nechce. Ze všech těch neosobních a neupřímnejch a nerovnejch mezilidskejch vztahů, kterejch je stejně pořád míň a míň, nám tady zbydou jen teroristický útoky, už žádný relativně fér otevřený války, kdy aspoň víte, že se máte bát.
Vítejme v hyperkonzumní společnosti. Chceme konzum: vysokou životní úroveň, velký profesní úspěchy, maximální osobní štěstí a nový emocionální zážitky. To všechno potřebujeme a za jakou cenu toho dosáhneme, to už není tak důležitý, hlavně na tom nebejt hůř než sousedi. Globalizace je zabijákem aktivní kreativity.
Zklamaní z ráje se snaží dodat pojmu "krása", tak moc zdeformovanýmu masmédii a konzumem, novej obsah, náplň. A vážně novej; nechtěj se vracet k nějaký původní daný kráse, ukazujou krásu jako jinakost, diferenci.
Zklamání z ráje představuje výstavní projekt fotky, sochy a malby, kterej probíhal od 6. do 31.10.2010 na pražský Novoměstský radnici. Teď se výstava přesouvá do Trutnova. Ponese název Zklamání z ráje II a bude v trochu jiným složení než ta v Praze. Fotografii bude vystavovat Martin Kámen, sochu Ondřej Oliva a malbu Jan Gemrot. Všichni jsou už takhle mladý umělci s velkým U; rozhodně jsou to lidi, který si zasloužej respekt. Výstavu zahájí vernisáž v trutnovským Společenským centru UFFO 24. května 2011.
Martin Kámen se narodil 1982. Má titul z pražský AVU, obor New Media Art; fotí 14 let. Spoluzakládal The Chemistry Gallery v Praze, stál u zrodu charitativního projektu Art for Life na pomoc proti AIDS. Teď dělá art directora v galerii designovýho hotelu The ICON v Praze, kde nedávno vystavoval i Gemrot, a hlavně je to výbornej fotograf.
Ondřej Oliva je taky 82 a má taky pražskou AVU, ateliér sochařství. Právě nejspíš učí, protože si loni udělal pedagogický minimum. Má restaurátorskou a kamenosochařskou praxi, odlejvá do bronzu a cínu a pracuje asi se vším, co má po ruce. Kromě těhlech věcí dělá taky počítačovou grafiku a fotí s DSLR.
Jan Gemrot se narodil 1983. I on vystudoval AVU a má za sebou hrozně moc samostatnejch výstav. Jeho hlavní zaměření je introspekce, znovurozpoznání. Jeho věci jsou geniální a hrozně krásný, nedávno měl v The ICON gallery výstavu Metaplasia. Nedávno udělal klip pro Jamese Colea k tracku Modlitby a výstřely a ještě později podle mě nejlepší klip k nejlepšímu tracku letošního roku Iscream Dance Remix od Smacka a Hugo Toxxxe.
Je mu 17, ještě před rokem a půl hrál fotbal, před rokem už se mi zmínil, že by chtěl tancovat balet. To mu nevyšlo a teď se asi půl roku učí sám tohle. Jde mimo rytmus trochu, ale já mu fandim. Martin Pluhař. :)
Klasicistní malíř Jacques Louis David namaloval svého přítele, francouzského velkorevolučního politika Jean Paula Marata, jak umírá. Obraz se jmenuje Maratova smrt.
Tohle je jeho kopie a visí v jednom pražským bytě, doma u kluka, kterej si řiká Marat, živí se jako taxikář a hlavně rapuje.
Poprvý jsem ho slyšela na Lavorově Gyzmu. I když jsem před Gyzmem nevěděla ani kdo je LA4, - ano, stydím se, že jsem ho neznala ani po vydání alba Panoptikum - určitej rozdíl jsem poznala i já, ale nejspíš je to o sympatiích.
Naše seznámení jsem nesla dost tragicky. Co se mejch pocitů z toho tracku týče, Lavorův rap je takovej krásně klidnej, vlastně dost nečekaně vyrovnanej, takovej smířenej. A pak prostě začne nějakej Marat s afektem jak blázen, co do toho hrozně řve, strašně tomu věří a prostě si děsně jede to svoje, prostě přišlo mi to otravný a doteď jsem si toho nepřestala všímat.
Ale ty vole! Naživo? Výbornej.
Křest Gyzma byl třetí rapovej koncert, na kterým jsem byla. Před prvníma Pio Squad jsem rap nenáviděla, teď jsem si jistá, že pokud se člověk, kterej hiphop třeba neposlouchá, ale třeba se jen trochu snaží pochopit,
proč jsou ty lidi takoví magoři a tak hrozně to zbožňujou, ocitne na koncertě od BiggBossu, začne to milovat, nebo to aspoň přestane odsuzovat, protože mu musí dojít, jak je rap krásnej už kvůli těmhle koncertům. A zrovna na tomhle se Marat vyrovnal všem bez výjimky.
Tenhle článek jsem napsala vlastně za účelem toho, abych osvětlila, kdo je Marat, nikoliv proto, že rozumim rapu. Vim o něm asi jako o vodíkovejch můstcích a hyperbole s elipsou a obvodech střídavýho proudu. Vlastně o rapu kromě vlastních pocitů z něj nemůžu říct vůbec nic. Navíc s politováním musím říct, že kromě toho, že je jedním z nejnovějších a nejrychlejc rostoucích jmen český rapový scény, toho teda moc nevim ani o Maratovi.
Skutečné jméno a věk nejsou známy. K rapu se prej dostal v prváku na střední, kdy to začal zkoušet sám. Pak nejspíš nic důležitýho a objevil se 2010, když vydal s Lucasem, kterej se teď trochu ztratil, album Soudný den, na kterým hostovaly i takový jména jako Hugo Toxxx nebo Vladimir 518. Mihnul se ve Volby Surround od Enemyho a pak už to šlo rychle. V tomhle městě dal na Traforově H.P.T.N. vol.2, Normona (výše) na Gyzmu u Lavora. Chopil se ho Hugo Toxxx a teď dělá Marat pro jeho label Hypno808, naposledy vydal se Smackem track Nejlepší a teď mixtape Talking to me?
Myslím, že jsem nepřinesla nic novýho, tak přidávám aspoň jednu z posledních Screw Up Show, starou tejden, a vy si začněte myslet, že je Marat skvělej.
Takto ošklivě česky. V angličtině se to jmenuje Butterflies feat. John Malkovich a jedná se o krátkometrážní video padesátiletého Sandro Millera, kterému se podařilo do svého snímku obsadit samotného Johna Malkoviche. Tuhle výtvarnou skicu připodobnil Vladimir 518 k ilustracím v pohybu Francise Bacona a popsal ji jako "halucinogenní večírek magora ve spodním prádle, kterej si chce prostřelit hlavu kulkou". Tady je.
V božské pražské MeetFactory proběhne od pátku 22. do neděle 24. dubna pátý ročník akce s názvem Sperm Festival. Vlastně asi není úplně jistý, čeho to je festival, jistý ale je, že bude stát za to. Pravděpodobně se tam ale potká všechno současný umění, který představuje i samotná MeetFactory. Výtvarný umění, hudba, architektura. Stejný význam zde má ale taky a/v art, umělecká audiovizualizace.
Letošní Sperm má podnázev Crossing the shadows, česky Překračování stínu. A ten se bude překračovat ve všem.
V programu patří mezi nejzajímavější a/v Bio Oko s přímo orgasmickým projektem PIANOS by AGF nebo třeba turečtí vizualisté Candas Sisman a Denis Radev, jejichž specializací je výzkum a vývoj softwaru a technik pro umělecké, experimentální a performativní projekty. A obě seskupení evidentně vědí, co dělají, přesvědčte se sami.
V hudbě pak dost vynikají The Russian Futurists: Toronto, lo-fi, melodickej indie popík, elektro písničkářství, je to milé. Jako tahák festivalu pak Sperm představuje Architecture in Helsinki, moderní, lehce dekadentní elektro pop z Austrálie. Tahle hippie parta vydala na začátku dubna po třech letech nové album, které představí při své koncertní premiéře v Čechách právě na Spermu. Festival dál přivítá několik kvalitních DJs jak z české klubové scény, tak ze zahraničí, z těch nejlepších přijede se svým dubstepem Martyn, holandský DJ a producent, průkopník světové dubstepové scény.
Program a vstupenky na performance a workshopy na www.sperm.cz
Hugo Toxxx je můj král. King. Laus Krab. Koncem března založil vlastní label Hypno808, kde i vydal nový CD Legální drogy a mixtape Ilegální kecy. Všechny tři novinky jsou krásně holubí a hypno. Tady z toho máte jeden track se skvostným klipem; Hugo a Marat a Smack jsou krásní, přímo nadpozemsky. Měl by vyjít v průběhu dubna na dubstepový kompilaci a má ho na svědomí DJ Alyaz; vyjde na BiggBossu.
Dalším neopomenutelným je pak nebeskej Kaviár, o kterým Hugo napsal v rozhovoru pro AreWeBastards?!, jehož teprv druhý a zatím poslední číslo vyšlo minulý týden, že je to to nejtvrdší, co od něj mohla jeho milovaná osmdesátiletá babička slyšet. Enjoy!
Dnes jsem se rozhodla, že si zase založím blog. A to s úplně jiným posláním, než byl ten první, který jsem zakládala v naprosto ŠPATNÝM afektu způsobeným dočasným poblázněním fashion blogy, ač můj první blog rozhodně ani neměl být fešn, nýbrž zapříčiněným hlubokou horoucí láskou a šílenou zamilovaností do jednoho geniálního kluka, se kterým jsem prožila nejlepší tři měsíce života, po kterých zjistil, že mě vlastně tak docela úplně nemiluje, jak si zprvu asi myslel, a mě trvalo kurva dlouhý ubrečený noci, než jsem si srovnala, že nelhal, když mi pak vysvětloval (i když ne úplně citlivě), že milovat nedokáže.
Konec sentimentu, teď je mi krásně a tenhle blog zakládám z potřeby SDĚLOVAT. Protože otravovat své fejsbukové přátele, které to v drtivé většině případů vůbec nezajímá, už mi přijde trochu hloupé, navíc tady všechny ty krásný videa a odkazy a výstavy a fotky a články a všechno prostě budu moct krásně dohledat.
