sobota 24. prosince 2011

Zábrodí

Docela ráda o sobě řikám, že jsem holka z vesnice.
A co si budem povidat, vona to je trochu pravda. Ale trochu taky není, no.

V Zábrodí bydlí babička s dědou. Máme takovej obrovskej třígenerační dům (malinkej statek bez zvěrstva už) a my bychom měli v létě doplnit prarodičům generaci druhou. Škoda jen, že si po 19 letech soužití v pokoji s bratrem svůj vlastní pokoj moc neužiju - aspoň doufám.

Denně mám na talíři, jak jsem neschopná a k ničemu a s ničím nepomůžu a bla. Tak jsem se dnes nechala ochudit o další nepochybně výbornej oběd v Nováči a odjela, tak nějak, do Zábrodí.
Abych to zbytečně nezdržovala, dostala jsem hezky montérky a babiččinu starou bundu a šla skládat dříví na vlek. Třetina se vešla, odvezla jsem (rozuměj ODŘÍDILA) ji traktorem až na dvorek.
A teď pozor, důležitý vesnický bod.
Můj bože, kdybyste cejtili tu vánočku! Jen si to představte. Kolem vás sníh a spousta dříví a vy SKUTEČNĚ PRACUJETE (jako rukama!) a jen se kolem line vůně právě pečený vánočky. No ach. Nějak jsem to odnosila do sklepa a odjela zpátky ke dřevu.
Projdu garáží. Ha, co nevidím, děda zabíjí a vykošťuje kapry. Ach, vesnický Vánoce, ahoj!
A jak je doodnášená fůra, jdu s tátou do sklepa a pomáhá mi řezat ty delší kusy na cirkulárce. Ó, bože, přijdu si jako malá holčička a jo, opravdu ještě chci bejt malá holčička co nepřemejšlí ani malinkato.

Je mi smutno po svým dětským přemejšlení. Člověk to dřív vidí úplně jinak. Tak snadno.

Až už budu vším unavená a zatoužim po důchodu, koupim statek na Britskejch ostrovech a budu se tam starat o ovce a pole a slepice a tak. A možná si najdu vztah i ke koním.

středa 21. prosince 2011

středa 14. prosince 2011

Derný

Derný je srandovní.
Derný je hodnej.
Derný nezklame.
Derný je věčně bez peněz.
Derný kouří jak debil a je to alkoholik.
Derný je strašně nunu.
Derný je člověk, bez kterýho bych nikdy nebyla tak veselá, jako teď můžu bejt.
Derný je štěstí.
Derný je nejprímovější.
DERNÝ JE MŮJ KAMARÁD.

performance zdokumentována před gymplem o jedné z našich milovaných kuřáckých pauz

pondělí 12. prosince 2011

ach.

místo dlaždic parkety, aspoň trochu větší okna a kolem stěn knížky a je to dokonalý ♥


neděle 11. prosince 2011

nunuvěc



Zima

Vyšla jsem ven a do nosu mě praštil mráz.

Nadechla jsem se a praštila do něj i jeho vůně.

Vdechovala jsem ji a vydechovala, když konečně to přišlo. Hlava zabrněla a tělo se sevřelo jako vzpomínka na nejhorší zimu, jakou za své rané mládí pamatuju; pamatuju si, že nebyla moc zima; přišlo to jako vzpomínka na ty nejprostší city, na štěstí a trápení.

Na silnici nebyl sníh ani břečka, která by ho připomínala, jen proužky posledního sněhu upozorňovaly na přicházející jaro. Byl začátek prosince.

Až budu velká, nebudu mít chaloupku.

Budu žít ve svém bytě s kočkou, s micinkou absolutně černou jak půl vesmíru. Bude rezatá jako svět. 

čtvrtek 8. prosince 2011

Michail Romm: Obyčejný fašismus

Nebudu k tomu psát nakonec nic, celý tři odstavce jsem nemilosrdně smazala. Najděte si to na csfd a stahujte v češtině; myslim, že komentář pana Horníčka je naprosto nezbytnej pro závěrečnej absolutně kladnej dojem z tohohle dokumentu. Takže si to stáhnětě třeba tady a rozhodně u toho ty 2 hodiny vydržte, stojí to za to. ;)

Peach Plum Pear

miluju skladbu Peach Plum Pear
miluju (jinak) divnou Joannu Newsom i (jinak) divnýho Owena Palletta
miluju obě tyhle aranže
muuu, dobrou noc

surreal

Tomáš Bojko: bez názvu (asi)

Tisíc slonů ladně běží
pochoduje po pobřeží
na ně jako vítr z věží
tiché slunce smutně sněží.

sítůsí

na jejich stránce na fejsbuku někdo tenhle první track trefně komentoval:
éjaculation des oreilles!

středa 7. prosince 2011

Karel Plíhal: Eliška

Léta pátrám po kraji
kde Elišky dávají...
Dobrou noc!

Ordovico or viricordo

Miluju seminář anglický literatury. Flákám to, ale ty hodiny jsou jednou z mála (co se přehledu týče) věcí, za který jsem gymplu vděčná

S Joycem jsem se poprvý setkala v druhým díle trilogie J. M. Coetzeeho Mládí. Bylo mi 16 a rozčítala jsem ho tak na desetkrát (bez nadsázky), ale thankgod že jsem to udělala. Naučil mě milovat Baudelaira a Rimbauda a Londýn a sebe.

Bezpodmínečně si musim přečíst Odysseu, protože když nám Nosek ukazoval, jak je psaná... ach ♥

Posledním dílem Jamese Joyce, pařížskýho Ira, je Finnegans Wake. Na románu pracoval 17 let a nejkouzelnější na něm je ta neangličtina - "jazyk řek". A tady si můžete kousek poslechnout a přečíst, oboje mě přivádí k šílenství.
A asi stojí za to zmínit, že to čte sám velký Joyce a je to fakt úplně k zbláznění!


Anna was, Livia is, Plurabelle's to be.

flip flep

Proč se těším na pátek

06:30 - 08:00 rehabilitace
08:00 - 09:00 volníčko
10:00 - 13:30 škola
13:30 - 17:30 doučování - Anička
17:30 - 02:00 zpívání - svatba Vamberk
02:00 - ??:?? movie night (weekend)

úterý 6. prosince 2011

estetické perverznosti

ano, myslím naprosto vážně, že byste si měli pustit tenhle klip s tak zavádějícím náhledem. jako jo, není to sice úplně pro děti, ale... slovo "estetický" by mi možná někdo vytknul, takže minimálně mi to přijde vkusný a rozhodně se na to dobře kouká (asi jako na holky z meinmyplace.com) ;)))
a hlavně, hrajou k tomu Massive Attack a jako celek je to fakt neodolatelný ♥

Střípek z maturitního plesu

Maturiťák jsem měla 26. listopadu a celou noc po plese jsem proseděla v Marcu a bylo to strašně príma.
I přes všeobecné nadšení, které u nás ve třídě stále panuje (takové to porevoluční sdílení zážitků oné noci, nové a nové fotky a videa a drby), jsem doteď všechna zaznamenání plesu úspěšně ignorovala. Ale pak mě cvrnkla do nosu tahle fotka a to je ta jediná, kterou jsem ochotná sdílet (kromě těch s Katkou, který mam na twitteru).


A je to tahle, protože tam mam aspoň trochusvý malý holky. 
Divokou Kristýnu, co byla na předtančení nejlepší roxie děvka (kochejte se zde). Strašná kočka, docela k sežrání, snad budoucí psycholožka, taková nunu křehká a tak, jen máme období, kdy si fakt nechcem povídat prostě. A teď zrovna máme to povídací, tak je to fajn.
A Aneta. Hlavně ta, no. Ach ach. Jestli ve třídě existuje někdo, kdo mě provázel gymnaziálními léty, tak to jsou dva lidi. A ten jeden už neexistuje a ten druhej je ona. Malá, roztomilá, drsná, protivná, sobecká a strašně báječná Aneta. Mám ji ráda, moc a moc, za všech hnusnejch nebavení se spolu i príma večerů, kdy si chcem (protože máme asi vždycky) co říct. Anetu mám strašně ráda.

Konec patosu, dobrou.

čtvrtek 1. prosince 2011

A. Celiński, H. Polak: Děti ze stanice Leningradská

   Původně jsem sem chtěla hodit pár fotek moskevskýho metra. Poslední dobou si na východních Slovanech dost ujíždim - s I. jsme hledali na mapě starý jugoslávský 'spomeniky' věnovaný obětem 2. sv. v., denně hltám English Russia a začínám vážně uvažovat, že se začnu učit ruštinu. K tomu všemu čtu Farmu zvířat plnou komunistických soudruhů a je toho na mě z východu tak nějak příjemně mnoho.
   Ovšem k tomu metru. Kdysi jsem koukala na něj a jiné krásné metrogroundové interiéry a Moskva je fakt neuvěřitelná, minimálně pro ty lustry. A já znova narazila na obrázky moskevskýho metra a pak si vzpomněla na tenhle dokument. Bezvýhradně souhlasim s "Povinnosť pre všetkých, ktorí majú pocit, že k nim bol život nespravodlivý. 90%" od  Le_Chuck z csfd.
Enjoy your depression.

2005, 35 minut, csfd 88%

Vizuální orgasmy vol. 2


Omluvenka



"Paní učitelko omluvte Aničku, byla sem sní u doktora a vona má dovolenou."

#truestory


Krasohlídí