Kult Kapra jsou kluci z Police nad Metují, posledním rokem gymnazisti, tak nějak výtvarníci, co poslouchaj' a dělaj' rap. Jsou nejlepší kamarádi, každej geniální trochu jinak. I když už to chvíli je, na těch pár měsíců vedle nich se zapomíná těžko.
Společně se podíleli na dokumentu Vůle žít (ZUŠ Police nad Metují - p. uč. Vladimír Beran), kterej vyhrál několik ocenění, v rámci televizního cyklu Děti točí hrdiny ho jako vítezný snímek promítala Česká televize a zhlídnout ho můžete tady (o osudu dvou židovek, které přežily holocaust; asi na 40 minut, rozhodně doporučuju aspoň těm, který by polickej rap moc nezajímal).
Druhej track a konečně i klip.
Kult Kapra - Nejsme ryby (prod. DJ Norbak)
Kdyby vás zaujali, lajkněte jim třeba fejsbuk nebo tak.
V Krně fakt úplně paradájs. Když vysokoškoláci soutěžili, kdo chlastá líp, prošli jsme si noční město, měla jsem prajvit koncert U2 lajf a Labutí jezero bylo strašně krásný a stálo jen k pláči ubohejch 50 Kč. A byla jsem sama nakoupit na snídani a kluci mi hrozně dobře vařili a byli na mě hodný. A viděla jsem krásnej krátkej film, o kterým tady brzo napíšu. A bylo strašnýho povídání a skoro jsem nekouřila a bylo to hrozně fajn. ŽítBrno Paradise.
Sedim u počítače už čtyři hodiny a ještě jsem do tý školy nic neudělala. Strašně se mi nechce taky, mnohem radši bych sem strašně napsala o tomhle víkendu v Brně, po kterým se mi už teď stejská. Takže to taky udělám, ale až si splnim povinnosti; možná ráno, možná až zítra.
Teď vám teda zatím posílám jedny El Perro Del Mar s naprosto neuvěřitelným klipem. Je hrozně, hrozně, hrozně zvláštní už to, že i pro mě jako pro člověka dost volnomyšlenkářskýho je trochu těžký přijmout ten obraz představující dva něžný kulturisty; spíš mi to přivádí takový dost rozporuplný pocity. Každopádně je to estetický jak nic a nakonec minimálně ohromující, jinak krásný prostě.
Tak si říkám, že po tom příspěvku s děsivými kreslenými zvířaty bych vám tu měla nechat něco na uvolnění. Postuju vám tedy odkaz na jednu z mých oblíbených povídek. Napsal ji Daniel Keyes někdy v polovině 20. století a r.1960 za ni získal prestižní Hugo Award for Best Short Story. Jestli mi nevěříte, najděte si nějaký recenze, ale je to ztráta času, podle mě se to snad nemůže nikomu nelíbit. A je to nesmírně obohacující čtení, takže s chutí do toho. :)
I jako seriál pro děti jsou Tůpi a Bynů totální odpad, dokonce si myslím, že se jich ta batolata musí bát. Sledování velké užvaněné myši a malé němé kočky z vás udělá dementa alespoň na těch 5 minut, které každý díl trvá. Užívejte s mírou!
Kanadský seriál Toopy&Binoo z r.2005 vyhlašuji suverénně nejhorším seriálem ever, a to i s ohledem na cílovou skupinu - i pro tu ever.
Není potřeba nijak komentovat. Snad jen že v sobotu proběhla v Lávce premiéra i s tvůrci klipu a pak jenom že miluju Huga a Gemrot je můj vizuální bůh.
Luis Buñuel a Salvador Dalí se seznámili na počátku 20.let 20.století při svých studiích v Madridu a brzy se stali velmi dobrými přáteli. Při jedné z návštěv si vyprávěli o svých snech - Buñuel vyprávěl o dlouhém mraku, který rozřízl měsíc jako břitva oko, Dalímu se zase zdálo o ruce plné mravenců, tak navrhl natočit o tom film.
Psal se rok 1929. Během týdne napsali scénář a dali si opravdu záležet, aby ve filmu nebylo nic logického, racionálního nebo psychologicky vysvětlitelného - film složili z obsesí a obrazů, které je přitahovaly, tedy metoda surrealistického automatického psaní, které klade hlavní důraz na nevědomí. Přesto byl film přijat většinou kladně, ač podle očekávání vyvolal jisté veřejné pohoršení. Původně němý film doprovázela argentinská tanga a Wagnerův Tristan a Isolda z gramofonu za promítacím plátnem, zvuk byl k filmu přidán až r. 1960.
A co píše o ději Andaluského psa wikipedie?
"Film nevypráví příběh v běžném slova smyslu, ale je tvořen rychlým sledem surrealistických obrazů. Otevírá ho prolog, ve kterém sám režisér brousí břitvu, aby v zápětí vyšel na balkon, kde jí, poté co úzký mrak zrychleně přejede přes měsíc na obloze, rozřízne oko sedící dívky.
Další scény jsou spojovány postavami muže a ženy, kteří rozvíjejí svůj vztah v surreálném prostředí – světě, kde se mísí reálné a snové, kde čas ani prostor nejsou omezeny známými pravidly. Osoba zastřelená v pokoji tak dopadá na zem v parku, ochlupení z dívčina podpaží se náhle objevuje na mužově tváři. Času je ubírána veškerá hodnota a význam především uváděcími titulky (o osm let později, ve tři hodiny ráno, o šestnáct let dříve, na jaře,…).
K nejznámějším scénám patří ruka, z níž vylézají mravenci, prsa ženy, které se pod rukama muže, jenž v tu chvíli dostává mrtvolný výraz, mění v hýždě nebo muž s veškerým úsilím táhnoucí na lanech za sebou množství bizarních předmětů: starozákonní desky, dva účastníky kněžského semináře (jednoho z nich ztvárňuje Dalí) a koncertní křídla, na nichž leží mrtví osli."
Potřebujeme:
- kbelík
- vodu
- prázdnou 2l lahev od Coca Coly
- nůž, nůžky
- marihuanu (papírky, filtry)
- zapalovač
- náhradní vodu
Postup:
1) Připravte si obrovský kbelík.
2) Napusťte ho vodou skoro až po okraj.
3) Položte kbelík s vodou na stůl.
4) Vezměte prázdnou lahev od Coca Coly.
5) Ustřihněte lahvi spodek ve výšce cca 10 cm ode dna, odstřiženou spodní část lahve můžete vyhodit.
6) Do víčka lahve udělejte dírku o průměru cca 4 mm.
7) Upravenou lahev ponořte do kbelíku s vodou nejprve bez víčka.
8) Ubalte jointa tak, aby filtr hezky držel v dírce víčka lahve.
9) Strčte jointa filtrem z vrchní strany víčka do dírky, aby ve víčku držel vzpřímeně.
10) Zkontrolujte správnou hladinu vody v ponořené lahvi - hladina by měla být kousek nad horním krajem etikety..
11) Pokud je hladina správně vysoko a joint drží ve víčku, našroubujte víčko i s jointem na ponořenou lahev.
12) Zapalte jointa a nechte hořet.
13) Když už téměř hoří filtr, buď zůstavší filtr vyndejte a zacpěte dírku víčka prstem, nebo odšroubujte celé víčko i s filtrem a rychle hrdlo lahve něčím přiklopte tak, aby neunikal kouř.
14) Přiložte ústa k hrdlu lahve, abyste po uvolnění hrdla (dírky víčka) mohli hned vdechovat.
15) Uvolněte hrdlo a vdechněte tolik kouře, kolik můžete.
16) Po vdechnutí současně zadržte dech a zacpěte/ zakryjte otvor jako ad 13).
17) Až se začnete dusit, vydechněte.
18) Pravděpodobně se budete potřebovat napít - použijte náhradní vodu.
19) Postup opakujte, dokud nespotřebujete veškerý kouř; můžete se u toho střídat s přáteli, pokud nějaké máte.
20) Postupovali-li jste přesně podle návodu, jste zhulení.
Závěr:
Této praktice jsem se naučila na jednom statku nedaleko Broumova. Poté jsme grilovali kusy látky a jogurt - je to zlo. Takže rady, co dělat po bodě 20) nebudou, jste idioti a stejně byste to neudělali. Maximálně si můžete dát cigáro nebo panáka zelený. Jo a drogy jsou špatné.
Video zachycující vždy stejnou situaci dvakrát - nahoře, když si hlavní hrdina nepohlídal, kolik toho vypil, a dole, když alkohol nepotřeboval, aby se bavil.
Já osobně jsem to loni dost rozjížděla. Začla jsem kouřit, pořádně se seznámila se svejma klukama z oktávy, na pivo jsme chodili obden a páteční vínové opojení u mě nebylo výjimkou. Zamilovala jsem se do prokletejch básníků a pekelně to začla rozjíždět v jejich stylu - bývala jsem i absinthová víla.
fotka z 23. prosince, který jsme od 9 h ráno proseděli v baru Žampión, kde jsem teda ztratila mikinu, kde jsme se k poledni opili a šli zpívat na nejfrekventovanějí skoro pěší zónu v Náchodě, hrát k tomu na kytaru a žebrat, protože už jsme neměli peníze na další alkohol ani cigarety
Ty časy, kdy jsem byla skoro denně naložená v hospodě s Otou, Štěpim, Derným, Pepim, občas Fílou, Rakama, někdy šel i Mates, někdy někdo jinej od nich ze třídy, někdy jsem vzala Anetu a Káju, bylo to strašně strašně fajn. Gymnaziální léta jak maj' bejt. A pak jsme si našli postupně vlastně skoro všichni někoho a úplně stejně postupně na sebe přestávali mít čas, tak jsme chodili třeba jenom v pátek. Ale to taky už ne úplně vždycky; zato se téměř bezvýhradně vždycky sejdem o přestávkách před gymplem na cigáro. Aspoň něco.
Dneska už je to jen o kuřáckejch přestávkách, o chození na kafe o odpoledničkách do Skály, o občasným pátečním Marcování, kde je ale stejně ve většině o pár let starší zlatá mládež, a o něčích narozeninách, bárbekjů nebo drug party. Poslední měsíc trávim mnohem víc času se svou ženou a svý současný nejoblíbenější "fankybojz dou ven" Robina a Jindřicha znám z twitteru a osobně asi tak ten měsíc, ani ne.
Ale prostě chci říct. Myslim, že už jsem se docela vyopíjela, a mam ze sebe mnohem lepší pocit, když odcházim o půl 2 ráno z Marca, s úsměvem na tváři, ač střízlivá. Sice většinou celej večer kouřim jak debil, ale nevadí mi dát si jen dvě kafe a milkshake a čaj a colu. "Jo a ještě jedny lehký camelky, děkuju."
Ve čtvrtek jsem na svým stužkováku pila jenom vodu. Nepřišla jsem si o nic ochuzená, naopak, možná mi spíš bylo ouzko z toho, jak lidi dělaj a řikaj věci, co by normálně nedělali a neřikali. A byli to zrovna ti, ke kterejm nemam nijak kladnej vztah; teda není špatnej, ale nejsou to lidi, se kterejma bych se chtěla opít.
Zní to hloupě, ale když se na to podíváte z toho úhlu pohledu, že když se opijete, jste odvážnější, míň se soustředíte, prozradíte na sebe spoustu věcí a víc toho dovolíte jak sobě, tak někomu jinýmu, je opilost vlastně docela intimní záležitost, což je důvod, proč jsem téměř přestala pít, nebo si aspoň začla hlídat, že tři skleničky bílýho mi stačej.
Tohle není problém mezi partou svejch lidí, kamarádů, kterejm věříte. Mileráda se sundám s Oťákem a Derným a Rakovejma a Katkou - taky nás toho spojuje mnohem víc než jen to pití - můžu si dovolit udělat jakoukoliv blbost a bude to prostě tak bráno. Ale opít se jinde, to už by mohlo bejt nebezpečný.
No to je fuk. Prostě nemam nic proti alkoholu, ale nepotřebuju ho a nemam ráda, když mi ho někdo nutí; pokud vás nemiluju, radši mi kupte cigára. Protože kromě tý děsivý intimity opilosti se taky jednoduše radši vidívám na spodním z těch videí nahoře.
tyhle prosím!
P.S.: tenhle post speciálně pro @3ugeene, protože se určitě někde hrozně sundává a zejtra nebude schopnej vstát a jít se mnou na kafe, pitomec. :)
Jsem už strašně líná, ale tahle hudba je prostě strašně geniální, takže jen ve stručnosti (všechno jsem obšlehla):
xxx Deset let po debutové desce vydává Floex nové album Zorya. Nová deska dále zkoumá možnosti propojení akustické a elektronické hudby. Patrná je inspirace “vážnohudebním” minimalismem, stejně tak jako experimentálnějšími polohami elektroniky.
Zorya, jejíž název je inspirován Slovanskou bohyní noci “Zoryou Polunochnayou” odkrývá hlubší a podvědomější vrstvy emocí v hudbě. Paradoxně deska je zřejmě nejenergetičtějším titulem ve Floexí diskografii, skladby jsou charakteristické svou proměnlivostí, organičností, příběhovostí.
Tomáš Dvořák (*78) aka Floex - clarinetist, composer, producer and multimedia artist from Prague (Czech Republic). While Tomáš solo works are released under his "Floex" moniker, the soundtracks are released under his own name "Tomáš Dvořák".
xxx
Mám kamaráda. Není X. Jmenuje se Janík, chodí na gymnázium a je z Prahé. Má výbornej hudební vkus, geniální cit pro estetiku a strašně ráda se s ním jednou potkám osobně, protože se známe jen z twitteru (@JanikTomanek) a asi si občas navzájem pročítáme blogy. Je príma poznat někoho jako je on. Víc se o něm dozvíte v pravým sloupečku jeho tumblrovýho blogísku (když myší najedete na jeho fotku, pohne se!) a vybrala jsem vám od něj prvoříjnovej post s motivačním obrázkem "see the beauty in everything", protože takový mam od něj nejradši. Enjoy :))
