středa 29. června 2011
Blond
Jana Brejchová bejvala svýho času bezpochyby nejhezčí čechoslovenkou.
Škoda že stará už tak hezká není.
pondělí 27. června 2011
POINT ejkejej CAKES
"V roce 2008 jsem poprvé namaloval obraz na plátně. Vlastně jsem po tom toužil celý život, ale asi jsem nejdřív musel zkusit pomalovat všechno kolem, než jsem se odvážil dotknout toho bílého nic."
Na výstavu Jana Kalába Křížení planet můžete zajít do 30. června do Trafačky. Pozdě, ale přece, jednou mu tady něco věnujte.
A rozhodně se podívejte na www.jankalab.com a pusťte si jeho video, stojí za to. :) Fejsbuk tady
Na výstavu Jana Kalába Křížení planet můžete zajít do 30. června do Trafačky. Pozdě, ale přece, jednou mu tady něco věnujte.
A rozhodně se podívejte na www.jankalab.com a pusťte si jeho video, stojí za to. :) Fejsbuk tady
neděle 26. června 2011
biophillia
Björk brzo vyjde nový, v pořadí už 7. album a ponese název Biophillia - vyjde jednak jako klasický CD, jednak jako tvz. "app album", což má bejt speciální verze pro iPady, což je mi jako chudé a marnotratné studentce srdečně jedno. Každopádně, na albu by mělo bejt 10 tracků, jedním z nichž je Crystalline, kterej pustila k poslechu včera.
Prosim:
Pro radost ještě jednu krásnou Björk, kterou jsem našla jenom na pičfórku.
Odstěhuju se na Island, vezmu si Björk a adoptujeme spolu 8 dětí.
A doporučuju její www.bjork.com.
Jsou krásný :)
sobota 25. června 2011
♥
Děláte taky tak rádi hloupé věci? Já strašně. Asi. Vlastně vůbec. Vůbec je nedělám naschvál! Jen jsem hloupá a mam ráda, a když mam ráda, tak mam fakt ráda a nepřemejšlim a žiju tim, že mam ráda, a vůbec celý to moje přemejšlení je tak nějak na hovno a hloupý a vlastně vůbec nějak neprobíhá v mozku, jinak by pak to jednání, co vyplývá z toho přemejšlení, nemohlo bejt tak blbý, protože já jinak vůbec nejsem blbá, fakt. Dejte mi facku, prosím.
pátek 24. června 2011
na dobrou noc .)
http://www.1000vecicomeserou.cz
Extrémně milá, extrémně čtivá a extrémně návyková věc. Osobně je pro mě pan Attila, Bič Boží bohem samotným. Jednou ho najdu a donutim ho, aby si mě vzal. A po zbytek života ho budu bez výčitek svědomí týrat a on bude dál psát svůj blog a všichni budeme šťastni a spokojeni a svět bude krásný.
Extrémně milá, extrémně čtivá a extrémně návyková věc. Osobně je pro mě pan Attila, Bič Boží bohem samotným. Jednou ho najdu a donutim ho, aby si mě vzal. A po zbytek života ho budu bez výčitek svědomí týrat a on bude dál psát svůj blog a všichni budeme šťastni a spokojeni a svět bude krásný.
Milan Kundera: Nesmrtelnost
Pak se vrátil domů Paul a Agnes mu vyprávěla o svých počtech.
"Ano," přisvědčil. "Čím je člověk lhostejnější k politice, k zájmům jiných, tím je posedlejší vlastní tváří. Individualismus našeho času."
"Individualismus? Co to má společného s individualismem, když tě kamera fotografuje ve chvíli agonie? To naopak znamená, že individuum už samo sobě nepatří, že je zcela a naprosto majetkem jiných. Víš, já si vzpomínám na své dětství: když tehdy chtěl někdo někoho vyfotografovat, ptal se ho na dovolení. I když jsem byla dítě, tak se mě dospělí ptali, holčičko, můžeme si udělat snímek? A pak se jednoho dne přestali ptát. Právo kamery bylo povýšeno nad všechna ostatní práva, a tím se všechno, úplně všechno změnilo."
Rozevřela znovu časopis a řekla: "Když položíš vedle sebe fotografie dvou různých tváří, udeří tě do oka všechno, čím se jedna od druhé liší. Ale když máš vedle sebe dvě stě třiadvacet tváří, pochopíš najednou, že to všechno je jen jedna tvář v mnoha variantách a že žádné individuum nikdy neexistovalo."
"Agnes," řekl Paul a jeho hlas byl najednou vážný. "Tvoje tvář se nepodobá žádné jiné."
Agnes nepostřehla tón Paulova hlasu a pousmála se.
Paul řekl: "Neusmívej se. Myslím to vážně. Když někoho miluješ, miluješ jeho tvář, a ta se tak stane naprosto nepodobná jiným."
"Ano, ty mě znáš podle mé tváře, ty mě znáš jako tvář a nikdy jsi mě neznal jinak. Nemohlo tě tedy ani napadnout, že moje tvář, ti nejsem já."
Paul odpověděl s trpělivou starostlivostí starého lékaře: "Jak to, že tvoje tvář nejsi ty? Kdo je za tvou tváří?"
"Představ si, že bys žil ve světě, kde nejsou zrcadla. Snil bys o své tváři a představoval si ji jako vnější odraz toho, co je uvnitř tebe. A potom, až by ti bylo čtyřicet, někdo by ti poprvé v životě nastavil zrcadlo. Představ si ten úlek! Viděl bys úplně cizí tvář. A věděl bys jasně to, co nejsi s to chápat: tvoje tvář nejsi ty."
"Agnes," řekl Paul a vstal z křesla. Stál teď těsně u ní. Viděla v jeho očích lásku a v jeho rysech jeho matku. Podobal se jí, jako se jeho matka pravděpodobně podobala svému otci, který se také někomu podobal. Když Agnes viděla jeho matku poprvé, její podobnost s Paulem jí byla trapně nepříjemná. Když se později milovali, jakási zlomyslnost jí tu podobnost připomínala a jí se chvílemi zdálo, že na ní leží stará žena s tváří zkřivenou rozkoší. Ale Paul dávno zapomněl, že má ve tváři otisk své matky, a byl přesvědčen, že jeho tvář není nikdo jiný než on.
"Jméno jsme také dostali náhodou," pokračovala. "Nevíme, kdy vzniklo a jak k němu nějaký dávný předek přišel. Vůbec svému jménu nerozumíme, neznáme jeho historii, a přesto ho nosíme s exaltovanou věrností, splýváme s ním, líbí se nám, jsme na ně směšně hrdi, jako bychom ho snad sami vymysleli ve chvíli nějaké geniální inspirace. Tvář je jako jméno. Bylo to zřejmě někdy na konci dětství: tak dlouho jsem se dívala do zrcadla, až jsem nakonec uvěřila, že to, co vidím, jsem já. Vzpomínám si jen docela matně na tu dobu, ale vím, že objevovat já musilo být opojné. Jenomže pak přijde chvíle, kdy stojíš před zrcadlem a říkáš si: toto jsem já? a proč? proč jsem se solidarizovala s tímhletím? co je mi po tvé tváři? A v té chvíli se všechno začne hroutit. Všechno se začne hroutit."
"Co se začne hroutit? Co je s tebou, Agnes? Co je s tebou v poslední době?"
Pohlédla na něho a zase sklopila hlavu. Nenapravitelně se podobal své mrtvé matce. Podobá se jí ostatně čím dál víc. Podobá se čím dál víc staré ženě, kterou byla jeho matka.
Chytil ji oběma rukama a zvedl. Podívala se na něho a on si teprve teď všiml, že má oči plny slz.
Přitiskl ji k sobě. Pochopila, že ji má velice rád, a přišlo jí toho najednou líto. Bylo jí líto, že ji má tolik rád, a chtělo se jí plakat.
"Měli bychom se jít oblékat, budeme musit za chvíli jít," řekla a vymanila se mu z náručí. Odběhla do koupelny.
"Ano," přisvědčil. "Čím je člověk lhostejnější k politice, k zájmům jiných, tím je posedlejší vlastní tváří. Individualismus našeho času."
"Individualismus? Co to má společného s individualismem, když tě kamera fotografuje ve chvíli agonie? To naopak znamená, že individuum už samo sobě nepatří, že je zcela a naprosto majetkem jiných. Víš, já si vzpomínám na své dětství: když tehdy chtěl někdo někoho vyfotografovat, ptal se ho na dovolení. I když jsem byla dítě, tak se mě dospělí ptali, holčičko, můžeme si udělat snímek? A pak se jednoho dne přestali ptát. Právo kamery bylo povýšeno nad všechna ostatní práva, a tím se všechno, úplně všechno změnilo."
Rozevřela znovu časopis a řekla: "Když položíš vedle sebe fotografie dvou různých tváří, udeří tě do oka všechno, čím se jedna od druhé liší. Ale když máš vedle sebe dvě stě třiadvacet tváří, pochopíš najednou, že to všechno je jen jedna tvář v mnoha variantách a že žádné individuum nikdy neexistovalo."
"Agnes," řekl Paul a jeho hlas byl najednou vážný. "Tvoje tvář se nepodobá žádné jiné."
Agnes nepostřehla tón Paulova hlasu a pousmála se.
Paul řekl: "Neusmívej se. Myslím to vážně. Když někoho miluješ, miluješ jeho tvář, a ta se tak stane naprosto nepodobná jiným."
"Ano, ty mě znáš podle mé tváře, ty mě znáš jako tvář a nikdy jsi mě neznal jinak. Nemohlo tě tedy ani napadnout, že moje tvář, ti nejsem já."
Paul odpověděl s trpělivou starostlivostí starého lékaře: "Jak to, že tvoje tvář nejsi ty? Kdo je za tvou tváří?"
"Představ si, že bys žil ve světě, kde nejsou zrcadla. Snil bys o své tváři a představoval si ji jako vnější odraz toho, co je uvnitř tebe. A potom, až by ti bylo čtyřicet, někdo by ti poprvé v životě nastavil zrcadlo. Představ si ten úlek! Viděl bys úplně cizí tvář. A věděl bys jasně to, co nejsi s to chápat: tvoje tvář nejsi ty."
"Agnes," řekl Paul a vstal z křesla. Stál teď těsně u ní. Viděla v jeho očích lásku a v jeho rysech jeho matku. Podobal se jí, jako se jeho matka pravděpodobně podobala svému otci, který se také někomu podobal. Když Agnes viděla jeho matku poprvé, její podobnost s Paulem jí byla trapně nepříjemná. Když se později milovali, jakási zlomyslnost jí tu podobnost připomínala a jí se chvílemi zdálo, že na ní leží stará žena s tváří zkřivenou rozkoší. Ale Paul dávno zapomněl, že má ve tváři otisk své matky, a byl přesvědčen, že jeho tvář není nikdo jiný než on.
"Jméno jsme také dostali náhodou," pokračovala. "Nevíme, kdy vzniklo a jak k němu nějaký dávný předek přišel. Vůbec svému jménu nerozumíme, neznáme jeho historii, a přesto ho nosíme s exaltovanou věrností, splýváme s ním, líbí se nám, jsme na ně směšně hrdi, jako bychom ho snad sami vymysleli ve chvíli nějaké geniální inspirace. Tvář je jako jméno. Bylo to zřejmě někdy na konci dětství: tak dlouho jsem se dívala do zrcadla, až jsem nakonec uvěřila, že to, co vidím, jsem já. Vzpomínám si jen docela matně na tu dobu, ale vím, že objevovat já musilo být opojné. Jenomže pak přijde chvíle, kdy stojíš před zrcadlem a říkáš si: toto jsem já? a proč? proč jsem se solidarizovala s tímhletím? co je mi po tvé tváři? A v té chvíli se všechno začne hroutit. Všechno se začne hroutit."
"Co se začne hroutit? Co je s tebou, Agnes? Co je s tebou v poslední době?"
Pohlédla na něho a zase sklopila hlavu. Nenapravitelně se podobal své mrtvé matce. Podobá se jí ostatně čím dál víc. Podobá se čím dál víc staré ženě, kterou byla jeho matka.
Chytil ji oběma rukama a zvedl. Podívala se na něho a on si teprve teď všiml, že má oči plny slz.
Přitiskl ji k sobě. Pochopila, že ji má velice rád, a přišlo jí toho najednou líto. Bylo jí líto, že ji má tolik rád, a chtělo se jí plakat.
"Měli bychom se jít oblékat, budeme musit za chvíli jít," řekla a vymanila se mu z náručí. Odběhla do koupelny.
Goethe
Na všech kopcích
Je klid,
Ve všech vrcholcích stromů
Neuslyšíš
Ani dech.
Ptáci mlčí v lese.
Počkej jen, brzy
Ty si také odpočneš.
Über allen Gipfeln
Ist Ruh,
In allen Wipfeln
Spürest du
Kaum einen Hauch.
Die Vögelen schweigen im Walde.
Warte nur, balde
Ruhest du auch.
Je klid,
Ve všech vrcholcích stromů
Neuslyšíš
Ani dech.
Ptáci mlčí v lese.
Počkej jen, brzy
Ty si také odpočneš.
Über allen Gipfeln
Ist Ruh,
In allen Wipfeln
Spürest du
Kaum einen Hauch.
Die Vögelen schweigen im Walde.
Warte nur, balde
Ruhest du auch.
viva la slovakia ♥
Jsem na Slovensku. Je tady teplo. Jsem ve Vranove nad Toplou jakozto ucastnik festivalu Vranovske zborove slavnosti. A dnes jsme meli prvni dva koncerty, ha.
Prvni koncert probehl rano ve vranovskem Dome kultury pro zakladni skolu. Oproti tomu, jak priserne nas sbor znel na zkousce, se nam to strasne povedlo a sklidili jsme rozhodne nejvetsi potlesk. Vazne jsem byla s nasim vykonem spokojena. Potom jsme dostali dobrej obed a nasledne rozchod, pri kterym jsem videla Simu a Pavlu ze sboru z Michaloviec- prijely, prijely, vazne prijely! :) Od Pavly jsem taky dostala svuj prvni pozdrav, strasne skvelou papirovou vec, co davaji slovensti maturanti na pamatku svym kamaradum. Dekuju!
Jsem ze Slovenska zpatky. Druhy koncert probehl v Hanusovciach v mistnim rimskokatolickym kostele. Zpivaly jsme s Anetou S. duo v Glorii, bylo to fajn; Elisce se mrte povedlo solo v Panis Angelicus - ta holka je cim dal tim lepsi a dela mi velkou radost. Premyslim, co jsme delali vecer - tusim, ze jsme meli objednanej bowling v takovym peknym baru. Sesla se tam dost metro chaska, tak jsme s malou Anetou sly ven, objednaly si pivo a poslouchaly cimbalovku. Bylo to fajn.
V sobotu dopoledne jsme meli seminar na intonaci. Probehl v kinosale vranovskeho Domu kultury a vedla ho pani profesorka hudebni vychovy z presovske univerzity. Bylo to skvely, strasne tezky a strasne skvely. Po obede jsme jeli do Michaloviec, kde jsme meli rozchod v Zempline a kde jsem si krasne nakoupila - konecne po pul roce. Vecer galakoncert, co byl dlouhej a kde byli Bulhari priserny, ale na kterym vystupoval poprvy a naposled slovinskej muzskej sbor, kterej mi malem privodil infarkt, jak byl genialni. Zazpivali jsme dobre, vlastne celej zajezd jsme zpivali dobre, ze ani nechapu, jaktoze jsme zpivali tak dobre. Jo a Slunicka byli pri galakoncerte k sezrani, Misu bych samou laskou adoptovala a Noemi bych odvezla vybrecet domu k mamince a brala si ji na vikendy.
Nedeli jsme meli volnou, tak jsme ji stravili donakoupenim nejgenialnejsich kalhot a celenky s kytickou a valenim. Po vynikajicich rizkach k obedu mi volal Peto ze sboru z Michaloviec, kamarad Domci, ktereho jsem pri jejich prijezdu ubytovavala, ze prijede, at jedem do Vranova. Tak jsme vyjely. Cloveka mrzelo, ze se mu ten Domino neozval, ale asi nemoh... Peto mel dost desivou ksiltovku a celkove vypadal jako vzdycky dost vtipne. A co se nestalo, zatah me a Anetu do hospody, ve ktery jsme necekane jeste nebyly, kde na nas cekal muj Dominik a Anetina Verka. :) No co asi, stravili jsme nejhezci odpoledne, Domca prisel o varle a my s Anetou k veceri grilovaly klobasky.
Bylo to strasne skvely, stejskalo se mi po Jindrichovi a ztratila jsem modrej svetr. Mozna nekdy pridam naky fotky. Dik :)
Prvni koncert probehl rano ve vranovskem Dome kultury pro zakladni skolu. Oproti tomu, jak priserne nas sbor znel na zkousce, se nam to strasne povedlo a sklidili jsme rozhodne nejvetsi potlesk. Vazne jsem byla s nasim vykonem spokojena. Potom jsme dostali dobrej obed a nasledne rozchod, pri kterym jsem videla Simu a Pavlu ze sboru z Michaloviec- prijely, prijely, vazne prijely! :) Od Pavly jsem taky dostala svuj prvni pozdrav, strasne skvelou papirovou vec, co davaji slovensti maturanti na pamatku svym kamaradum. Dekuju!
Jsem ze Slovenska zpatky. Druhy koncert probehl v Hanusovciach v mistnim rimskokatolickym kostele. Zpivaly jsme s Anetou S. duo v Glorii, bylo to fajn; Elisce se mrte povedlo solo v Panis Angelicus - ta holka je cim dal tim lepsi a dela mi velkou radost. Premyslim, co jsme delali vecer - tusim, ze jsme meli objednanej bowling v takovym peknym baru. Sesla se tam dost metro chaska, tak jsme s malou Anetou sly ven, objednaly si pivo a poslouchaly cimbalovku. Bylo to fajn.
V sobotu dopoledne jsme meli seminar na intonaci. Probehl v kinosale vranovskeho Domu kultury a vedla ho pani profesorka hudebni vychovy z presovske univerzity. Bylo to skvely, strasne tezky a strasne skvely. Po obede jsme jeli do Michaloviec, kde jsme meli rozchod v Zempline a kde jsem si krasne nakoupila - konecne po pul roce. Vecer galakoncert, co byl dlouhej a kde byli Bulhari priserny, ale na kterym vystupoval poprvy a naposled slovinskej muzskej sbor, kterej mi malem privodil infarkt, jak byl genialni. Zazpivali jsme dobre, vlastne celej zajezd jsme zpivali dobre, ze ani nechapu, jaktoze jsme zpivali tak dobre. Jo a Slunicka byli pri galakoncerte k sezrani, Misu bych samou laskou adoptovala a Noemi bych odvezla vybrecet domu k mamince a brala si ji na vikendy.
Nedeli jsme meli volnou, tak jsme ji stravili donakoupenim nejgenialnejsich kalhot a celenky s kytickou a valenim. Po vynikajicich rizkach k obedu mi volal Peto ze sboru z Michaloviec, kamarad Domci, ktereho jsem pri jejich prijezdu ubytovavala, ze prijede, at jedem do Vranova. Tak jsme vyjely. Cloveka mrzelo, ze se mu ten Domino neozval, ale asi nemoh... Peto mel dost desivou ksiltovku a celkove vypadal jako vzdycky dost vtipne. A co se nestalo, zatah me a Anetu do hospody, ve ktery jsme necekane jeste nebyly, kde na nas cekal muj Dominik a Anetina Verka. :) No co asi, stravili jsme nejhezci odpoledne, Domca prisel o varle a my s Anetou k veceri grilovaly klobasky.
Bylo to strasne skvely, stejskalo se mi po Jindrichovi a ztratila jsem modrej svetr. Mozna nekdy pridam naky fotky. Dik :)
pondělí 13. června 2011
prague art weekend
Vrátila jsem se z víkendu v Praze s panem Brzyposlancem. Kromě toho, že mi bylo strašně dobře a bylo mi zpíváno a vařeno, jsme zrovna chytli Pražskou muzejní noc, což je geniální akce pořádaná Národním muzeem, Dopravním podnikem hl. m. Prahy a Asociací muzeí a galerií ČR. Vážně nechápu, jak toho mohl kdokoli, kdo byl v Praze, nevyužít. Akce začínala v 19 hodin a trvala až do dnešní první hodiny ranní - ano, zase jsem se vyspala -, ale protože jsme lemry, začli jsme kolem devátý - hrozně jsme totiž pochopili, jak fungujou ty autobusy zdarma (ale pak jsem si konečně vyprosila brožurku a hned bylo všechno nad měsíc jasné).
První zastávkou nám byla Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, do který jsem se hned zamilovala, kdyby tam nebylo bejvalo bylo tolik lidí. Vevnitř to vypadá jako jedno velký skladiště, je tam bordel a může se tam kouřit. A zvenku promítali na čelo budovy studenti svoje filmy. Krásný prostě.
Potom jsme se stavili v Rudolfinu, kde jsme, myslím, výstavu ani neviděli, ale šli jsme rovnou na koncert. Krásnou přidanou hodnotou Pražské muzejní noci jsou doprovodné programy. My se na ten v Rudolfinu vypravili o 20 minut dříve a stejně už si nebylo kam sednout. Čekal nás tedy komorní koncert zahrnující skladby Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů, na kterém performoval Orsetto kvintet. Nikde jsem o nich nenašla nic víc, než že: Lenka Kůsová – I.housle, Jan Palouček – II.housle, Anežka Ferencová – viola, Judita Škodová – violoncello, Pavel Voráček – klavír.
A byli naprosto fantastický. Obzvlášť slečna Škodová mě totálně rozsekala. Její performance týhle skladby
mě fakt dost dostala. V životě jsem neviděla nikoho žádnou hudbu tak prožít a zároveň mu ten prožitek věřit. U ní jsem věřila každýmu pohybu, kterej udělala, každýmu jejímu nádechu, jejím zavřenejm očím. No prostě, fantastickej zážitek.
Pak už jsem se vydali na Malostranský náměstí do GAMU, kde jsem viděla kromě jednoho alobalovýho vystoupení scénickýho tance (moc dobrý, mimochodem) hlavně krátkej film Graffitiger, což je filmové dítě Libora Pixy z roku 2010, které bylo letos nominováno na Oscara za nejlepší studentskej film. Tady je trailer:
The Chemistry Gallery už jsme prostě nějak nestihli, ale ještě s Trafačkou a DOXem to mam slíbený zas na další výlet. :)
Na závěr snad jedny oblíbený PSH, sami si vyberte lepší verzi: http://www.youtube.com/watch?v=GhvHq5LcCnA&feature=share nebohttp://www.youtube.com/watch?v=3zkiFJgRFK8&feature=share
První zastávkou nám byla Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, do který jsem se hned zamilovala, kdyby tam nebylo bejvalo bylo tolik lidí. Vevnitř to vypadá jako jedno velký skladiště, je tam bordel a může se tam kouřit. A zvenku promítali na čelo budovy studenti svoje filmy. Krásný prostě.
Potom jsme se stavili v Rudolfinu, kde jsme, myslím, výstavu ani neviděli, ale šli jsme rovnou na koncert. Krásnou přidanou hodnotou Pražské muzejní noci jsou doprovodné programy. My se na ten v Rudolfinu vypravili o 20 minut dříve a stejně už si nebylo kam sednout. Čekal nás tedy komorní koncert zahrnující skladby Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů, na kterém performoval Orsetto kvintet. Nikde jsem o nich nenašla nic víc, než že: Lenka Kůsová – I.housle, Jan Palouček – II.housle, Anežka Ferencová – viola, Judita Škodová – violoncello, Pavel Voráček – klavír.
A byli naprosto fantastický. Obzvlášť slečna Škodová mě totálně rozsekala. Její performance týhle skladby
mě fakt dost dostala. V životě jsem neviděla nikoho žádnou hudbu tak prožít a zároveň mu ten prožitek věřit. U ní jsem věřila každýmu pohybu, kterej udělala, každýmu jejímu nádechu, jejím zavřenejm očím. No prostě, fantastickej zážitek.
Pak už jsem se vydali na Malostranský náměstí do GAMU, kde jsem viděla kromě jednoho alobalovýho vystoupení scénickýho tance (moc dobrý, mimochodem) hlavně krátkej film Graffitiger, což je filmové dítě Libora Pixy z roku 2010, které bylo letos nominováno na Oscara za nejlepší studentskej film. Tady je trailer:
The Chemistry Gallery už jsme prostě nějak nestihli, ale ještě s Trafačkou a DOXem to mam slíbený zas na další výlet. :)
Na závěr snad jedny oblíbený PSH, sami si vyberte lepší verzi: http://www.youtube.com/watch?v=GhvHq5LcCnA&feature=share nebohttp://www.youtube.com/watch?v=3zkiFJgRFK8&feature=share
Praha - až k ránu se chodí spát
Praha - není jenom most a hrad
Praha - je matka měst a nálad
Praha - co víc si můžu přát?!
úterý 7. června 2011
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)