"Čečenci si při pozdravu nepřejí dobrý den nebo mír, ale svobodu."
Letos jsme s asi tříčlenným filmovým klubem, působícím na našem drahém gymnáziu pod záštitou projektu Jeden svět na školách, promítali svým milým spolustudentům dokumentární film Dopis Anně. Vyprávěl příběh Anny Politkovské, ruské novinářky a bojovnice za lidská práva, která byla 7. října 2006 zavražděna. Bojovala proti Putinovi a ruské byrokracii a vytvářela právě další práci o únosech a zabíjení v Čečensku.
Letos jsme s asi tříčlenným filmovým klubem, působícím na našem drahém gymnáziu pod záštitou projektu Jeden svět na školách, promítali svým milým spolustudentům dokumentární film Dopis Anně. Vyprávěl příběh Anny Politkovské, ruské novinářky a bojovnice za lidská práva, která byla 7. října 2006 zavražděna. Bojovala proti Putinovi a ruské byrokracii a vytvářela právě další práci o únosech a zabíjení v Čečensku.
Včera ve 22.00 pro mě došlo v Jiráskově divadle v Hronově k druhému velmi silnému setkání se situací v Čečensku, a to díky hře Maršo Vorijla karlovarského Divadla Dagmar, která se hrála v rámci doprovodného programu divadelního festivalu Jiráskův Hronov. Už jen díky tomuhle představení měl letos prostě doprovodný program navrch.
Viděla jsem nekontaktní duet dvou čečenských žen, každé jiné, každé jedné. Byl to koncert. Naprosto nevtíravě, jen vlastním prožitkem, mě dostaly na jejich místo. K sobě na zem. Poslouchala jsem je, představovala si Čečnu a viděla kolem sebe rozbombardovaný Groznyj; slyšela jsem tam umírat lidi. A, víte, když nás pustili zadními vraty divadla ven, nechtěla jsem nic víc než zapálit si cigaretu, v klidu ji vykouřit a pak odjet do Čečenska a skutečně to vidět. Najednou mi došlo, jak je to hrozně absurdní, že je to o jednom Rusovi, který řekne Čečenci jsou špatní, zabijte je a vojáci to udělaj. A já jsem tam kouřila a bylo mi špatně a hrozně jsem se hned chtěla sbalit a odjet do Čečenska a vidět tam ty vojáky a začít na ně křičet, ať mi to kurva vysvětlej, jak jen to můžou dělat; a křičet na ně a chytnout hysterickej záchvat a nechat se zastřelit.
A tak jsem se radši nechala odvízt místo na party s DJem v chapitau jednou známou domů. Byla asi půlnoc, já byla doma a měla jsem ještě hlad, tak jsem šla do kuchyně, otevřela lednici a skoro se rozbrečela z toho, že je ta lednice plná a já si můžu vybrat, co si chci dát k jídlu, dokonce si můžu vybrat, jestli si dám jahodovej jogurt od jedný nebo od druhý značky. A tak jsem tam tak stála, cejtila se strašně provinile a žádnej jogurt si nedala.
A pak mi došlo, že je tam všechno už úplně jinak. Ne úplně, ale třeba už ne tak tragicky, jak si to vysnívám. Mám sklony k tragédiím a destrukcím a je mi z toho smutno. Brzo zjistím, co a jak. A pak už bude všechno dobrý.
A ráno jdu do práce, tak dobrou!
Žádné komentáře:
Okomentovat