pátek 24. června 2011

Milan Kundera: Nesmrtelnost

   Pak se vrátil domů Paul a Agnes mu vyprávěla o svých počtech.
   "Ano," přisvědčil. "Čím je člověk lhostejnější k politice, k zájmům jiných, tím je posedlejší vlastní tváří. Individualismus našeho času."
   "Individualismus? Co to má společného s individualismem, když tě kamera fotografuje ve chvíli agonie? To naopak znamená, že individuum už samo sobě nepatří, že je zcela a naprosto majetkem jiných. Víš, já si vzpomínám na své dětství: když tehdy chtěl někdo někoho vyfotografovat, ptal se ho na dovolení. I když jsem byla dítě, tak se mě dospělí ptali, holčičko, můžeme si udělat snímek? A pak se jednoho dne přestali ptát. Právo kamery bylo povýšeno nad všechna ostatní práva, a tím se všechno, úplně všechno změnilo."

   Rozevřela znovu časopis a řekla: "Když položíš vedle sebe fotografie dvou různých tváří, udeří tě do oka všechno, čím se jedna od druhé liší. Ale když máš vedle sebe dvě stě třiadvacet tváří, pochopíš najednou, že to všechno je jen jedna tvář v mnoha variantách a že žádné individuum nikdy neexistovalo."
   "Agnes," řekl Paul a jeho hlas byl najednou vážný. "Tvoje tvář se nepodobá žádné jiné."
   Agnes nepostřehla tón Paulova hlasu a pousmála se.
   Paul řekl: "Neusmívej se. Myslím to vážně. Když někoho miluješ, miluješ jeho tvář, a ta se tak stane naprosto nepodobná jiným."
   "Ano, ty mě znáš podle mé tváře, ty mě znáš jako tvář a nikdy jsi mě neznal jinak. Nemohlo tě tedy ani napadnout, že moje tvář, ti nejsem já."
   Paul odpověděl s trpělivou starostlivostí starého lékaře: "Jak to, že tvoje tvář nejsi ty? Kdo je za tvou tváří?"

   "Představ si, že bys žil ve světě, kde nejsou zrcadla. Snil bys o své tváři a představoval si ji jako vnější odraz toho, co je uvnitř tebe. A potom, až by ti bylo čtyřicet, někdo by ti poprvé v životě nastavil zrcadlo. Představ si ten úlek! Viděl bys úplně cizí tvář. A věděl bys jasně to, co nejsi s to chápat: tvoje tvář nejsi ty."

   "Agnes," řekl Paul a vstal z křesla. Stál teď těsně u ní. Viděla v jeho očích lásku a v jeho rysech jeho matku. Podobal se jí, jako se jeho matka pravděpodobně podobala svému otci, který se také někomu podobal. Když Agnes viděla jeho matku poprvé, její podobnost s Paulem jí byla trapně nepříjemná. Když se později milovali, jakási zlomyslnost jí tu podobnost připomínala a jí se chvílemi zdálo, že na ní leží stará žena s tváří zkřivenou rozkoší. Ale Paul dávno zapomněl, že má ve tváři otisk své matky, a byl přesvědčen, že jeho tvář není nikdo jiný než on.

   "Jméno jsme také dostali náhodou," pokračovala. "Nevíme, kdy vzniklo a jak k němu nějaký dávný předek přišel. Vůbec svému jménu nerozumíme, neznáme jeho historii, a přesto ho nosíme s exaltovanou věrností, splýváme s ním, líbí se nám, jsme na ně směšně hrdi, jako bychom ho snad sami vymysleli ve chvíli nějaké geniální inspirace. Tvář je jako jméno. Bylo to zřejmě někdy na konci dětství: tak dlouho jsem se dívala do zrcadla, až jsem nakonec uvěřila, že to, co vidím, jsem já. Vzpomínám si jen docela matně na tu dobu, ale vím, že objevovat já musilo být opojné. Jenomže pak přijde chvíle, kdy stojíš před zrcadlem a říkáš si: toto jsem já? a proč? proč jsem se solidarizovala s tímhletím? co je mi po tvé tváři? A v té chvíli se všechno začne hroutit. Všechno se začne hroutit."

   "Co se začne hroutit? Co je s tebou, Agnes? Co je s tebou v poslední době?"
   Pohlédla na něho a zase sklopila hlavu. Nenapravitelně se podobal své mrtvé matce. Podobá se jí ostatně čím dál víc. Podobá se čím dál víc staré ženě, kterou byla jeho matka.
   Chytil ji oběma rukama a zvedl. Podívala se na něho a on si teprve teď všiml, že má oči plny slz.
   Přitiskl ji k sobě. Pochopila, že ji má velice rád, a přišlo jí toho najednou líto. Bylo jí líto, že ji má tolik rád, a chtělo se jí plakat.
   "Měli bychom se jít oblékat, budeme musit za chvíli jít," řekla a vymanila se mu z náručí. Odběhla do koupelny.

Žádné komentáře:

Okomentovat