Schoolwork

   Kterak jsme ve škole dostali 45 minut na napsání úvahy na jedno ze tří zadaných témat. Tohle bylo nejjednodušší - mohla jsem psát spoustu slov, jejichž správným použitím jsem si nebyla úplně jistá, protože profesorka by už vůbec nevěděla. A taky že nevěděla. Prý to byla nejlepší práce, ačkoliv obsah a závěr jsou (kromě pana Kaplana) největší, nejočekávanější a nejvyhýbavější sračka, která se o tom dá říct. Na mou obhajobu, prostě bylo hodině ČJ zrovna přítomno mé klidnější a o poznání méně narušené alter ego. Navíc vymyslet a za tři čtvrtě hodiny sepsat kontroverzní buřičský manifest prostě není úplně sranda. .) 

Máme Skype, ICQ, Facebook, mobily, e-mail...

Opravdu tak máme k sobě blíž?

   Tuším, že snad někdy koncem října slavil e-mail 40 let. Poslán byl z jednoho počítače na druhý, který stál hned vedle, a 'vynálezce' si už prý ani nepamatuje, co v něm bylo. Není asi velkým překvapením, že jsem si článek oslavující 40. narozeniny e-mailu přečetla na internetu. A možná vás nepřekvapí ani to, že jsem na něj byla odkázána ze sociální sítě (twitter) a dál na něj odkazovala taky na sociální síti (facebook).

   

   Moderní technologie v komunikaci jsou a nejsou problém. Náš život je snazší než před vynálezem a (hlavně) masovým rozšířením mobilního telefonu. Upřímně, kdo z nás si dnes dokáže představit život bez něj? Co život, i týden je utrpení. Se svým milionem zájmů a aktivit, díky kterým mám své dny rozplánované od 7. hodiny ranní do 9 večer, zažívám opravdová muka, zabavila-li mi maminka zrovna telefon za dvouměsíční odkládání úklidu v dětském pokoji. I ve svých 19 letech jsem ale vážně ráda, že to ještě občas udělá. Jednou ročně je těch 14 nemobilních dní krása. 

Zkoušeli jste to někdy? Je to sice nesmírně omezující, nastane-li v momentě nějaká změna, a vy o ní nemůžete dát vědět člověku, s nímž jste měli dohodnutý program. Na druhou stranu ale se změnami nikdo neobtěžuje vás, protože nemůže a nemá tak k žádným změnám prostor.

   Osobně považuji za problém psanou komunikaci (icq, chat na facebooku, smsky..). Dle mého názoru je dost riskantní psát si s někým, koho pořádně neznáme. Ne však kvůli nebezpečným úchylům a vrahům, kteří se skrývají na internetu pod falešnými identitami. Risk vidím v nepochopení se. Při mluveném projevu nám pomáhá výraz ve tváři, řeč těla, intonace.. Psaný text nám však nic takového neumožňuje. Tedy, je pravda, že moderní technologie přinesly psané komunikaci simulaci výrazu autora - emotikony.

Zrovna včera mi přišel dopis. Přišel mi dopis od pana Kaplana, knihkupce, kterého znám jen z internetu - z jeho blogu a ze sociálních sítí twitter a google+. Pan Kaplan mi poslal knížku, o které jsme si 'tweetovali', a dopis. Opravdický ručně psaný dopis a - použil v něm emotikon. Ptal se mě, co si o tom myslím, a rozvedl úvahu na téma pronikání virtuální komunikace do té skutečné, zde i hmatatelné.

   Když shrnu všechny klady i zápory, všechny tyto věci (internet, mobil) nám mohou dobře sloužit, ale při nesprávném zacházení se mohou obrátit proti nám. Je to jako s drogami. Neobhajuji je, ale ani neodsuzuji; je to jen na uživateli - často malé množství drogy působí jako lék.

Co je ovšem smutné, v dnešní době se tak snažíme přiblížit se svým blízkým 'alespoň' virtuálně, že skoro zapomínáme na možnosti reálných setkání. A žádná skupina na Facebooku ani chatovací okno vám nevynahradí kuřácké posezení u dobré kávy.