Docela ráda o sobě řikám, že jsem holka z vesnice.
A co si budem povidat, vona to je trochu pravda. Ale trochu taky není, no.
V Zábrodí bydlí babička s dědou. Máme takovej obrovskej třígenerační dům (malinkej statek bez zvěrstva už) a my bychom měli v létě doplnit prarodičům generaci druhou. Škoda jen, že si po 19 letech soužití v pokoji s bratrem svůj vlastní pokoj moc neužiju - aspoň doufám.
Denně mám na talíři, jak jsem neschopná a k ničemu a s ničím nepomůžu a bla. Tak jsem se dnes nechala ochudit o další nepochybně výbornej oběd v Nováči a odjela, tak nějak, do Zábrodí.
Abych to zbytečně nezdržovala, dostala jsem hezky montérky a babiččinu starou bundu a šla skládat dříví na vlek. Třetina se vešla, odvezla jsem (rozuměj ODŘÍDILA) ji traktorem až na dvorek.
A teď pozor, důležitý vesnický bod.
Můj bože, kdybyste cejtili tu vánočku! Jen si to představte. Kolem vás sníh a spousta dříví a vy SKUTEČNĚ PRACUJETE (jako rukama!) a jen se kolem line vůně právě pečený vánočky. No ach. Nějak jsem to odnosila do sklepa a odjela zpátky ke dřevu.
Projdu garáží. Ha, co nevidím, děda zabíjí a vykošťuje kapry. Ach, vesnický Vánoce, ahoj!
A jak je doodnášená fůra, jdu s tátou do sklepa a pomáhá mi řezat ty delší kusy na cirkulárce. Ó, bože, přijdu si jako malá holčička a jo, opravdu ještě chci bejt malá holčička co nepřemejšlí ani malinkato.
Je mi smutno po svým dětským přemejšlení. Člověk to dřív vidí úplně jinak. Tak snadno.
Až už budu vším unavená a zatoužim po důchodu, koupim statek na Britskejch ostrovech a budu se tam starat o ovce a pole a slepice a tak. A možná si najdu vztah i ke koním.
A co si budem povidat, vona to je trochu pravda. Ale trochu taky není, no.
V Zábrodí bydlí babička s dědou. Máme takovej obrovskej třígenerační dům (malinkej statek bez zvěrstva už) a my bychom měli v létě doplnit prarodičům generaci druhou. Škoda jen, že si po 19 letech soužití v pokoji s bratrem svůj vlastní pokoj moc neužiju - aspoň doufám.
Denně mám na talíři, jak jsem neschopná a k ničemu a s ničím nepomůžu a bla. Tak jsem se dnes nechala ochudit o další nepochybně výbornej oběd v Nováči a odjela, tak nějak, do Zábrodí.
Abych to zbytečně nezdržovala, dostala jsem hezky montérky a babiččinu starou bundu a šla skládat dříví na vlek. Třetina se vešla, odvezla jsem (rozuměj ODŘÍDILA) ji traktorem až na dvorek.
A teď pozor, důležitý vesnický bod.
Můj bože, kdybyste cejtili tu vánočku! Jen si to představte. Kolem vás sníh a spousta dříví a vy SKUTEČNĚ PRACUJETE (jako rukama!) a jen se kolem line vůně právě pečený vánočky. No ach. Nějak jsem to odnosila do sklepa a odjela zpátky ke dřevu.
Projdu garáží. Ha, co nevidím, děda zabíjí a vykošťuje kapry. Ach, vesnický Vánoce, ahoj!
A jak je doodnášená fůra, jdu s tátou do sklepa a pomáhá mi řezat ty delší kusy na cirkulárce. Ó, bože, přijdu si jako malá holčička a jo, opravdu ještě chci bejt malá holčička co nepřemejšlí ani malinkato.
Je mi smutno po svým dětským přemejšlení. Člověk to dřív vidí úplně jinak. Tak snadno.
Až už budu vším unavená a zatoužim po důchodu, koupim statek na Britskejch ostrovech a budu se tam starat o ovce a pole a slepice a tak. A možná si najdu vztah i ke koním.
