23. 3. 2012, Vídeň
Zobrazují se příspěvky se štítkemself. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemself. Zobrazit všechny příspěvky
sobota 25. února 2012
pondělí 13. února 2012
sobota 24. prosince 2011
Zábrodí
Docela ráda o sobě řikám, že jsem holka z vesnice.
A co si budem povidat, vona to je trochu pravda. Ale trochu taky není, no.
V Zábrodí bydlí babička s dědou. Máme takovej obrovskej třígenerační dům (malinkej statek bez zvěrstva už) a my bychom měli v létě doplnit prarodičům generaci druhou. Škoda jen, že si po 19 letech soužití v pokoji s bratrem svůj vlastní pokoj moc neužiju - aspoň doufám.
Denně mám na talíři, jak jsem neschopná a k ničemu a s ničím nepomůžu a bla. Tak jsem se dnes nechala ochudit o další nepochybně výbornej oběd v Nováči a odjela, tak nějak, do Zábrodí.
Abych to zbytečně nezdržovala, dostala jsem hezky montérky a babiččinu starou bundu a šla skládat dříví na vlek. Třetina se vešla, odvezla jsem (rozuměj ODŘÍDILA) ji traktorem až na dvorek.
A teď pozor, důležitý vesnický bod.
Můj bože, kdybyste cejtili tu vánočku! Jen si to představte. Kolem vás sníh a spousta dříví a vy SKUTEČNĚ PRACUJETE (jako rukama!) a jen se kolem line vůně právě pečený vánočky. No ach. Nějak jsem to odnosila do sklepa a odjela zpátky ke dřevu.
Projdu garáží. Ha, co nevidím, děda zabíjí a vykošťuje kapry. Ach, vesnický Vánoce, ahoj!
A jak je doodnášená fůra, jdu s tátou do sklepa a pomáhá mi řezat ty delší kusy na cirkulárce. Ó, bože, přijdu si jako malá holčička a jo, opravdu ještě chci bejt malá holčička co nepřemejšlí ani malinkato.
Je mi smutno po svým dětským přemejšlení. Člověk to dřív vidí úplně jinak. Tak snadno.
Až už budu vším unavená a zatoužim po důchodu, koupim statek na Britskejch ostrovech a budu se tam starat o ovce a pole a slepice a tak. A možná si najdu vztah i ke koním.
A co si budem povidat, vona to je trochu pravda. Ale trochu taky není, no.
V Zábrodí bydlí babička s dědou. Máme takovej obrovskej třígenerační dům (malinkej statek bez zvěrstva už) a my bychom měli v létě doplnit prarodičům generaci druhou. Škoda jen, že si po 19 letech soužití v pokoji s bratrem svůj vlastní pokoj moc neužiju - aspoň doufám.
Denně mám na talíři, jak jsem neschopná a k ničemu a s ničím nepomůžu a bla. Tak jsem se dnes nechala ochudit o další nepochybně výbornej oběd v Nováči a odjela, tak nějak, do Zábrodí.
Abych to zbytečně nezdržovala, dostala jsem hezky montérky a babiččinu starou bundu a šla skládat dříví na vlek. Třetina se vešla, odvezla jsem (rozuměj ODŘÍDILA) ji traktorem až na dvorek.
A teď pozor, důležitý vesnický bod.
Můj bože, kdybyste cejtili tu vánočku! Jen si to představte. Kolem vás sníh a spousta dříví a vy SKUTEČNĚ PRACUJETE (jako rukama!) a jen se kolem line vůně právě pečený vánočky. No ach. Nějak jsem to odnosila do sklepa a odjela zpátky ke dřevu.
Projdu garáží. Ha, co nevidím, děda zabíjí a vykošťuje kapry. Ach, vesnický Vánoce, ahoj!
A jak je doodnášená fůra, jdu s tátou do sklepa a pomáhá mi řezat ty delší kusy na cirkulárce. Ó, bože, přijdu si jako malá holčička a jo, opravdu ještě chci bejt malá holčička co nepřemejšlí ani malinkato.
Je mi smutno po svým dětským přemejšlení. Člověk to dřív vidí úplně jinak. Tak snadno.
Až už budu vším unavená a zatoužim po důchodu, koupim statek na Britskejch ostrovech a budu se tam starat o ovce a pole a slepice a tak. A možná si najdu vztah i ke koním.
pátek 23. prosince 2011
neděle 11. prosince 2011
Zima
Vyšla jsem ven a do nosu mě praštil mráz.
Nadechla jsem se a praštila do něj i jeho vůně.
Vdechovala jsem ji a vydechovala, když konečně to přišlo. Hlava zabrněla a tělo se sevřelo jako vzpomínka na nejhorší zimu, jakou za své rané mládí pamatuju; pamatuju si, že nebyla moc zima; přišlo to jako vzpomínka na ty nejprostší city, na štěstí a trápení.
Na silnici nebyl sníh ani břečka, která by ho připomínala, jen proužky posledního sněhu upozorňovaly na přicházející jaro. Byl začátek prosince.
Až budu velká, nebudu mít chaloupku.
Budu žít ve svém bytě s kočkou, s micinkou absolutně černou jak půl vesmíru. Bude rezatá jako svět.
Nadechla jsem se a praštila do něj i jeho vůně.
Vdechovala jsem ji a vydechovala, když konečně to přišlo. Hlava zabrněla a tělo se sevřelo jako vzpomínka na nejhorší zimu, jakou za své rané mládí pamatuju; pamatuju si, že nebyla moc zima; přišlo to jako vzpomínka na ty nejprostší city, na štěstí a trápení.
Na silnici nebyl sníh ani břečka, která by ho připomínala, jen proužky posledního sněhu upozorňovaly na přicházející jaro. Byl začátek prosince.
Až budu velká, nebudu mít chaloupku.
Budu žít ve svém bytě s kočkou, s micinkou absolutně černou jak půl vesmíru. Bude rezatá jako svět.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)